Vznik světa a velký třesk.
Dnes již nikdo nepochybuje, jak všechno kolem nás vzniklo. Poměrně nejednoznačné názory však panují na to, co bylo před velkým třeskem. Na počátku je třeba si uvědomit, že naše myšlení a chápáni je a bude vždy omezeno současným světem, ve kterém se nacházíme. Neexistují jiné zkušenosti mimo tento svět. Vysvětlovat a přibližovat podstatu věcí umíme pouze na základě analogií v tomto světě. A to je problém.
Představme si situaci, že některá z miliard buněk v našem organizmu došla k nápadu poznat pravdu o svém původu a vzniku. Může studovat ale akorát to, co je uvnitř. K jakým závěrům dojde? Pochopitelně dojde k závěru, že na počátku byla jedna buňka. Bude to závěr správný a velmi podobný závěru o velkém třesku.
My z vnějšího pohledu víme, jak to bylo před tou jednou, první buňkou. To nebudu podrobně rozebírat, patří to do biologie. Nechci tvořit biologické teorie vzniku vesmíru (a ony existují, takže to není nic nového), jenom chci ukázat, jakou úvahu je třeba provést.
Pochopitelně možností je spousta, ale nejspíše existoval jiný svět a tam se něco stalo. Byla zabrzděna nějaká energie, srazili se jiné světy (např. membrány) ( Toto v podstatě tvrdí teorie superstrun, kde všechno je tvořeno nějakým médiem, které se nárazem membrán rozechvělo. Médium je tvořeno vlastně malinkými superstrunami, některé jsou uzavřené, některé otevřené a ty se nárazem na membránu rozechvěly. Toto chvění a jeho šíření je podstatou našeho světa. Membrány jsou zde v podstatě paralelní vesmíry). Vždy, když něco zanikne, obvykle vznikne něco nového.
Podstata našeho světa
Hmota, energie, prostor – to jsou jenom odrazy jedné reality. Podle úhlu pohledu se v projekci jeví tak nebo onak. Protože vždy vidíme jenom nějakou projekci (máme omezený, konečný počet smyslů i se všemi přístroji, které kdy budou vyrobeny), nikdy nepoznáme celou, komplexní podstatu té věci. Tady se nedostávám na pozici Immanuela Kanta a jeho filozofie a ani na pozice nihilismu, prostě konstatuji fakt. To, že nepoznáme všechno, nám nijak nebrání, abychom svět reálně poznávali a tyto poznatky využívali. Vždy máme možnost volby, co budeme poznávat. Těch pohledů na svět je sice konečný počet, ale tak obrovský, že celý život vesmíru bude na toto naše poznání příliš krátky. Když to zjednoduším, můžeme se podle své volby vrhnout na genetiku nebo na fyziku, to je jenom na nás. V řadě případů, když tuto volbu uděláme, není už cesta zpět nebo by znamenala obrovskou ztrátu času a jak jsem řekl, my ho máme jenom omezené množství. Nejen my, celý vesmír kolem nás.
Z toho, co nás obklopuje, je možné stvořit všechno, co si vymyslíme a naopak. Vymyslet lze jenom to, co se dá stvořit (není podstatné, že to dnes nejde nebo to ještě neumíme).
Duch nebo hmota?
Filosofická úvaha hodná pána tvorstva... Je asi stejně zásadní jako otázka: „Co bylo dříve vejce nebo slepice?“ Docela zajímavé myšlenky najdeme i v Bibli. Nejsem žádným znalcem a ani vykladačem tohoto dokumentu, ale mnohé myšlenky jsou zajímavé. V kontextu materiálu jsou to myšlenky o stvoření světa. Zkuste popřemýšlet, jak vysvětlíte malému dítěti, jak vlastně vzniklo? V podstatě můžete použít jenom alegorie, kterým rozumí, jinak mu to nevysvětlíte (alespoň na nějaké přijatelné úrovni a s tím, že nebudete vyloženě lhát typem odpovědi - přinesl tě čáp). Tady je to v mnohém podobné. Podobně patriarchální společnost – Bůh otec, Bůh syn (a matka někde v ústraní). Toto jsou ovšem jenom dobové úchylky tohoto dokumentu. Pokud tento kontext odložíme, zůstanou mnohé myšlenky, které jsou nadčasové.
Můj závěr?
„Není ducha bez hmoty a není hmoty bez ducha“. Ovšem zůstává problém, co je hmota a co je duch...
Zase to asi můžeme chápat, jako projekce jedné věci do různých rovin.
Živý a neživý svět
Jedná se o fiktivní rozdělení z našeho pohledu, nemá valný význam. Zkuste vyrobit film, kde vteřina bude tisíc let a podívejte se na neživou přírodu, budete se divit, jak je „živá“. Jedná se převážně o otázku spojenou s během času, s jeho rychlostí. Při takovém pohledu na Zemi by jste nikdy nevěřili, že se na té nestabilní hrůze dá vůbec žít. Docela zajímavou otázkou je otázka paměti. Existuje paměť jednotlivce, tak jak ji známe každý zvlášť, pak existuje jakási „společná“ společenská paměť lidstva. Zdaleka není souhrnem všech zážitků jednotlivce, ale je to nějak přeseto, zobecněno a zhuštěno. Pak existuje paměť druhu, je to v podstatě genetický kód, který máme v buňkách, tam zdaleka není ani všechno, co máme ve společenské paměti, je to pamět dlouhodobá. Pravděpodobně zcela analogicky existuje paměť molekul, atomů a částic je tak dlouhodobá, že se nám jeví jako zákony fyziky, chemie a biologie a vědních oborů, které jsme ještě ani neobjevili.
Fyzikální zákony
Nejsou neměnné, jsou vlastně pamětí odpovídajících částic, jak bylo uvedeno výše. Podobně jako tvorové se učí, učí se i částice, ovšem v relativně jiném časovém horizontu. Výsledkem tohoto učení jsou pak fyzikální a jiné zákony chování hmoty. Z hlediska života našeho druhu, té mikrosekundy v celkovém vývoji, neměnné jsou, proto jim říkáme zákony...
Kacířská myšlenka – kdybychom se naučili učit částice jejich zkušenostem rychleji, asi bychom dokázali i měnit fyzikální zákony... Z druhé strany buďme rádi, že to zatím neumíme...
Obecně zajímavý je vývoj pochopení např. Gravitace. Představa, jak dvě tělesa na sebe mysticky působí „na dálku“ je pochopitelně naprosto směšná (Newtonova mechanika). Představa o zakřivení prostoru je skoro stejně stupidní, ale aspoň už vynechává tu mystiku ( mám na mysli Einsteinovy teorie). Nicméně z těchto představ Izáka Newtona se vyvinula naše současná matematika – integrální a diferenciální počet. Bohužel, nic jiného nemáme. V nějaké míře to funguje a nám to zatím stačí. Dneska již chápeme, že to není tak jednoduché, ale možná je to ještě daleko jednodušší = hmota a prostor jsou jedno. Síly, které v tomto něčem, podotýkám společném, působí jsou jakousi snahou o minimalizaci nějakých ekvipotenčních povrchů, podotýkám společných, pro soustavu. Problémem jsou průměty, my mimo průměty o této soustavě nevíme nic. Gravitační průmět, elektromagnetický průmět, xyz průmět apod.
Z hecu jsem si vyzkoušel možnost popsat takové obecné soustavy matematicky a odvodit pravidla pro jejich chování a hodně jsem narazil. V současné matematice, která se vyvinula tak, jak jsem uvedl dříve, je to naprosto šílené a složité a jinou matematiku nemáme k dispozici. Prostě jsme se kdysi na křižovatce dějin vydali tímto směrem. Zdálo se to v daném okamžiku nejjednodušší. Zítra budeme mít problém. Může být tak velký, že se v té oblasti budeme muset vrátit několik století zpět.
V kontextu věků na to měl jistě i zajímavý názor Člověk neandrtálský. Já to nebagatelizuji, jenom se snažím ukázat, jak je to všechno historicky podmíněno. Ocenění těchto teorií je možné z hlediska přínosu pro člověka, pro přežití, pro zachování „kódu“. Ocenění z hlediska poznání nebo chcete-li absolutní pravdy je dostatečně problematické. Je to proto, že tu „absolutní“ pravdu nejen dnes neznáme, ale ani nikdy ji znát nebudeme. Bude vždy jen posloupnost relativních pravd.
Naštěstí existuje v optimálním řízení jedna důležitá věta, ta v podstatě tvrdí, že není až tak důležitý cíl a ani počátek cesty. Můžeme se optimálně pohybovat tak, že v blízkosti počátku přejdeme na „magistrálu“ po ní se budeme optimálně pohybovat a když to bude třeba v blízkostí cíle z ní sjedeme. To je určitý teoretický návod, který jinými slovy říká, že není důležitý cíl, ale důležitá je cesta...
Člověk, pán tvorstva
V podstatě sebe středná banální fráze. Z bočního pohledu mezi člověkem a otravným komárem nebo mravencem není valný rozdíl. Člověk nejen že není pánem tvorstva, on není aní pánem sama sebe. Člověk vznikl proto, aby shluk buněk (takto to budeme nazývat) přežil. On není pánem těch buněk, on je pouze jejich otrok. Když se jim něco nelíbí, trápí ho hladem a mučí bolestí. Vložili do něj kód a tím jsou pudy. Základní premisa přežít... Proč?
Všechno, co děláme, my i komár, slouží k zachování kódu, k přežití. Jsme odměňováni po nažrání příjemnými pocity, po souloži taktéž. Co je v tom kódu, který neseme milióny let a s živým tvorstvem eóny věků? To nevím, ale snažíme se svým způsobem najít odpověď. Pravděpodobně to bude shodná část kódu ve všech organismech.
Možná nakonec budeme překvapeni, že tam není NIC.
Buňka, jedinec, živočišný druh, příroda – všechno má svůj cyklus, liší se jenom časové dimenze. Všechno vzniká, rodí se a hyne. I když se snažíme stabilizovat podmínky a prodloužit existenci života buňky, jednotlivce, druhu, je to v podstatě nesmyslná snaha. Plyne ze sebe střednosti člověka – je jiný, větší a lepší než všechno, co tady doposud bylo. Svým způsobem v rámci vývoje ano, ale i on vyhyne, zanikne a nezbude po něm v podstatě nic. Nemohu necitovat známou větu:
„Prach jsi a v prach se obrátíš.“
Ona totiž platí všeobecně. To je jedna z fundamentálních věcí v tomto světě. Všechno se dá recyklovat a taky to dříve nebo později bude recyklováno...
V podstatě jsme naprosto bezvýznamnou pidi epizodkou všeobecného vývoje, asi takovou, jakou je v našem těle život jedné jediné buňky a možná i tady jsem lidskou existenci hodně přecenil. V průběhu našeho života těch buněk umírají miliardy a často to ani nepoznáme. |
